Zakazování jako nástroj slabých

Když si vlády neví s něčím rady, zpravidla to zakáží. Ne tak třeba terorismus, ten zakázat nelze, taky může sloužit k větší pokoře závislých a bázlivých. Zakazování je nástroj slabých a tak mi to vštípil jeden pedagog a filosof, můj otec. Řekl a hlavně věděl, co místo zákazů použít, je to vlastní příklad a my všichni víme, že i záporný příklad, za jistých podmínek,  může být příkladem.

 

Také je špatné výchovu motivovat jen závislostí na penězích. Střih, jsme v reálu, já ve věku větším než filosof tehdy a skutečnost je taková, že centrální vlády nevládnou, ale přidělují dotace. Nemám zde laskavého pedagoga a musím si s tím poradit sama. Protože lidé minimálně komunikují, převážně se omezí na oční kontakt s TV. Ženeme se do jakéhosi katastrofického stavu rozměru Sodoma a Gomora a pevně věříme, že něco se stane, že někdo z těch druhých něco udělá, aby z nás nebyl solný sloup.

Ale CO bude POTOM? Potom je stav očekávaný a vyvolávaný: Korupčníci zastaveni, ve volbách vítězí demokratické a ty nejlepší strany, OLAF odebírá dotaci Čapímu hnízdu, co politik to sympaťák atd. CO POTOM, aby se vše neopakovalo nanovo jen s pozměněným scénářem a novými tvářemi nebo to nebylo ještě horší? Mají vlády opravdu vládnout nebo se musí zavděčit všem? I té nejmenší menšině a to jak doma tak vně hranic? Vládnout je soustava důležitých rozhodnutí, nejlépe na sebe navazujících, a tím se opravdu ne vždy dá všem zavděčit. Způsob vládnutí jde objektivně posoudit mnohdy až zpětně. Co potom bude stav ještě náročnější než toto směrování k atraktoru, konečného stavu systému.

Minimálně dvě glosy tohoto týdne z Publius News se této problematice věnují. Vrtat hlavou mohou pochybnosti nad inteligencí komunikace v našem x-rozměrném světě, dosahující nekompatibilnost. Úroveň komunikace se snižuje, blíží se úrovni zakomplexovaného méněcenného jedince a doba to vítá, bubnuje k jeho ochraně, místo toho aby jej vedla k samostatnosti a zodpovědnosti. … Komunikace je soubor výhrůžek, odvahu, názor a samostatnost označuje za nežádoucí a příliš „natural“. Osobní názor není žádán, názor musí být kolektivně jednotný. A najednou si uvědomíte, že obětí rasismu a xenofobem jste vy sám, že tady nejste pro své názory, nýbrž být jednotný s většinou.

Závěr: Chyba je v systému, ale zevnitř není viditelná. Nepřipouští odlišné názory. Systém je zavilý a my začínáme též. Jde s tím vším něco dělat? Nevím, možná ani nechceme. Čekáme až nám to někdo nařídí a zbytek zakáže. Takový kýžený stav neodemokracie, kdy většina zakazuje a menšina nic neznamená. „Neodemokracie“ je odporný výraz, ale když budete pozorně číst, najdete podobné výrazy, třeba „nová svoboda“ a podobné nesmysly. Jako lid ztrácíme vládu a vládu přebírají nesmyly.

Zdenka Wagnerová, neděle, 23. července 2017