Velikonoční …

Velikonoční neděle – 27. března 2016
Jsa ponořen do studia děl filosofických a historických, a to pouze ve snaze pochopit současný stav společnosti lidské, narážím na velmi hezké dávné zvyky. Nejsem žádný filosof, ale z hlediska prostého rozumu (Aristotellovy logiky) musím souhlasit s Janem Patočkou v tom, že historie naší civilizace začíná řeckou antikou a končí dvěma světovými válkami v minulém století, za sebe dodávám, že začátek onoho konce je Velká francouzská revoluce.
To, co prožíváme teď je patočkovské „předhistoří„, historické interregnum („mezivládí“), aneb cosi skončilo a jen čert ví, co bude následovat.

Zpět k oněm zvykům. V centru starověké řecké „polis“ (od toho politika), neboli obce, se skvěl mramorový sloup, do nějž byla vytesána ústava dotyčné polis. Aneb neměnný a definitivní právní kodex, který odsouhlasen ctihodnými občany, byl platný pro kohokoliv na území polis. Jak prosté, milý Watsone, že?

Práce z roku 1975 pohlíží na filosofii dějin z hlediska tří pohybů lidské existence. Na úsvit dějin se dívá jako na prožívání mytické, samozřejmé skutečnosti, jež později ovládl logosrozum, racionalita. Ta původně znamenala snahu pochopit člověka a svět, od 16. století však na pochopení a vnitřní formování člověka rezignuje a soustředí se na vnější svět, který se navíc snaží spíš ovládnout než pochopit. Tento vývoj vedl k jednostrannému rozvoji techniky a nakonec vyústil ve století válek a velkých otřesů. Člověk by měl proto sám sebe a svůj život nahlédnout jako bytí v celku, v celkové souvislosti jeho smyslu a jeho bytostné vztaženosti ke smrti. Jedině tak budeme moci bojovat proti pravdám, které se nám vnucují zvenčí, a jedině tak dosáhneme života ve spravedlivé polis a budeme umět žít „život v pravdě“…. Kacířské eseje o filosofii dějin (J.P.)