Res Publica

Příliš mnoho píšeme. Politici moc mluví a na obsah slov příliš nedbají, natož na jejich dopady. Co pro ně vlastně znamenáme? Ona „svině“ hlavy státu ukazující na premiéra a „manažerská demokracie“ Andreje Babiše by měly být posledními kapkami, jinak eroze republiky přejde do síly ničího vodopádu. Media jako o závod poskytují informace o tom, kde se stala chyba, ale nic víc, nic o tom jak chyby napravit. Lidé se nezlobí na málo funkční stát ale navzájem na sebe.

Jak ale začít s nápravou, když každý máme vlastní názor, oblíbené politiky, životní styl a těžko se můžeme spojit či sjednotit? Všichni známe ono: „To je můj názor a ten nezměním, kdybys mně zabil„. Odpověď je jednoduchá, nestavět na názorech a vlastní výjimečnosti, ale na základech a to doslova. Jako když se staví dům nebo klade základní deska. Potřebujeme základ, pevný, neměnný, nenapadnutelný, také něco co se už osvědčilo a prověřila staletí. Ale chceme vůbec najít cestu ven z toho buranismu moci?

Hrozí nám, že se po volbách vlády ujme ANO a komunisté? Že může být podruhé zvolen prezident jehož nedobrý stav těla i duše znepokojuje odborníky a označují jej za nebezpečný? Toto se nám může přihodit nyní, ale může se podobné, pravděpodobně v jiné verzi, opakovat kdykoliv v budoucnu. Jedná se o prvky, ke kterým mají sklon diktátoři ocitnuvší se na postech k diktátorství nehodných a mají zájem republiku překlopit do režimu tyranie. Naše republika nesmí sloužit ani nenávisti ani lásce k manažerskému božství.

Republika je v ohrožení. Není to věc nová, tak tomu bylo i v letech 1938, 1948, 1968 a příští rok se bude psát 2018. Měli bychom tedy vědět jak se o ni postarat, je to naše povinnost. Velmi často se hovoří o tom, že nelze mít jen práva, že existují i povinnosti, jistě – občanská práva a občanské povinnosti. Kořen zla je stranický systém, že náš sytém není postaven na občanovi ale na soutěžení stran přerostlý v soupeření.

Nevíme co nás čeká, doba je příliš bouřlivá. Pokud dojde ke konfliktům (pokuty a sankce, odchod z EU, invaze atd.) musíme jim jednak rozumět a jednak vědět jak se bránit a ubránit. Mluvili jsme o základu, tím je ústava. Samotná ústava nás nezachrání, ale obsahuje „diktát“ – pravidla, jak se kdy zachovat. Humorně můžeme konstatovat, že jediným přijatelným diktátorem je tedy ústava. Nad ní mohou být opět jen řádově vyšší práva, ne ovšem moc, jak by si některé unie a centrální vlády přály. Klasický příklad jsou Human rights – americká lidská práva nebo francouzská Des  droits de L´homme et du citoyen.

Vzkaz v láhvi (tady chybí odkaz na „vzkaz v láhvi“) přesto, my co jsme jej „vylovili“ se z různých stran budeme o tu záchranu snažit. Tentokrát se asi nesejdeme na Václaváku u Melantrichu. Ale kdo ví, postup bude takový, jaký jej uděláme. Diktátoři mají jiné starosti, perou se o post jménem Hrad a neomezenou  (manažerskou) moc.

Pokud se zamyslíme, co nás spojuje, je to právě republika a ústava. Protože stát tvoří občané, území a státní instituce (tedy včetně zákonů, kdy ten nejvyšší je ústava).

__________________________________________________________________
Toto jsou ve stručnosti důvody, proč bylo ZET21 založeno. Ale pouhé založení nestačí, základem je „Regenerace občanské důvěry“ a to jak v sebe samotné, tak v sebe navzájem a v prvé řadě k Ústavě. Závěrem nutno říct, že tento „návod k regeneraci“ vychází z esejí webu PUBLIUS a eseje Res Publica (IV.), z níž je převzat nejen název. Pokud je tedy text místy stručný či úderný, doporučuje se návštěva webu: http://publius.cz/

ZET21 vzniklo jako zkratka, vzešlo z myšlenky zapomenutých občanů, máme Manifest, existuje Deklarace a snahou je oslovit lidi, kteří se nehodlají cítit jako zapomenutí, opomenutí, zbyteční, vysmíváni nebo klamáni. Propojení lidí, kterým tyranie nevyhovuje bylo a bude vždy důležité, je to princip lidské existence – humanity, občas se jim říká lidé aktivní nebo věřící. Ti kteří věří, že to společně zvládneme. ZET21 je tedy ten konající a Publius News je zdroj, vlastně jsou ve vztahu obdobném jako třeba HW a SW, jeden bez druhého nefunguje.