Prohlášení 3

Prohlášení Občanské iniciativy Zapomenutých č.3
ze dne 15.dubna 2017

Neutěšený vývoj politického prostředí v České republice, který spěje znepokojujícím způsobem k další degeneraci, hrozí vyústit ve společenskou krizi velkých rozměrů. Tato situace bývá dávána za vinu nízké úrovni politické reprezentace, malé vyspělosti demokratického uvědomění české společnosti, zlovůli jednotlivců, atd. Nic z toho nelze zpochybnit, vyjma toho, že v těchto úvahách téměř vždy dochází k základní logické chybě kauzální povahy. Prostě,  příčina je vydávána za následek.

Podle našeho názoru je základní příčinou chyba v samotném základu České republiky, v jejím ústavním pořádku. Je známo, že přes jednoznačné vyjádření záměru politické reprezentace Slovenské republiky, stvrzeného jednak Deklarací o svrchovanosti Slovenské republiky (17. 7. 1992), tak přijetím ústavy Slovenské republiky (1. 9. 1992), opoziční strany České národní rady s rozdělením Československa nesouhlasily a odmítaly se zabývat adekvátními kroky na české straně, které by umožnily existenci samostatného státu České republiky. Bez ústavy, definující uspořádání České republiky by tato existence prakticky nebyla možná. Zde je nutné zdůraznit, že kroky jednak Federálního shromáždění, které 25. 11. 1992  odhlasovalo zánik ČSFR, a následné přijetí ústavy České republiky byly nezbytnou reakcí na kroky slovenské strany s tím, že jednotlivé fáze rozdělení byly dohodnuty na úrovni ústavních činitelů  ve velmi složitých politických podmínkách. Mezitím ve značné časové tísni pracoval tým ústavních právníků na návrhu paragrafového znění nové ústavy české republiky. Klíčovým prvkem této ústavy byla nejen definice ústavních institucí (vláda, parlament, prezident, soudy, atd.) , ale také způsob voleb do obou komor Parlamentu. Součástí návrhu byla formou přechodného ustanovení ústavy definována i transformace poslanců stávajícího Federálního shromáždění, zvolených v České republice,  v druhou komoru Parlamentu, tedy Senát. V původním návrhu ústavy byl na základě návrhu koaličních poslanců definován většinový systém voleb do obou komor Parlamentu. K schválení ústavy bylo třeba minimálně 120 hlasů, zatímco koalice disponovala pouze 105 hlasy. Po dlouhých jednáních opoziční poslanci slíbili podpořit ústavu tehdy, pokud bude většinový systém nahrazen systémem poměrným, tedy stranickým. Na požadavku trvala hlavně levice (především nynější KSČM, a také ČSSD) – důvodem byla opodstatněná obava , že ve většinovém volebním systému by kandidáti těchto stran neměli šanci uspět. Toto je bezesporu jedním z důvodů, proč KSČM doposud funguje na politické scéně jako významný hráč. Ústava tak byla přijata počtem 172 hlasů. Další zásadní chybou při vytváření nového ústavního pořádku České republiky bylo to, že bylo zamítnuto přechodné ustanovení o transformaci poslanců Federálního shromáždění do Senátu. Na tom se stejnou měrou podíleli jak opoziční, tak koaliční poslanci Poslanecké sněmovny, kteří měli obavu o svou politickou budoucnost. Z velké části totiž platilo, že ve Federálním shromáždění byly zastoupeny politické špičky parlamentních stran. Zamítnutím transformace tak byla většina z nich z dalšího politického působení vyřazena, což se velmi negativně projevilo na kvalitě politického spektra jako celku.

Tyto informace je třeba zveřejnit proto, aby bylo jasné, že to, co bývá vydáváno téměř za „svaté“, bylo leckdy výsledkem obyčejných politických handlů, čemuž se nevyhnula ani ústava České republiky.