Prezident nebo nový zrádce národa z Chotěboře?

Znalcům díla velekněze českého humoru Jaroslava Haška zajisté nemusím představovat jeho slavnou povídku o zrádci národa z Chotěboře. Pro ty ostatní v mikrozkratce. Píše se v ní o občanovi Chotěboře panu Janu Pavlíčkovi, který již celá léta sedává sám v koutě hospody u piva, nikdo s ním nepromluví, maximálně si před ním někdo odplivne. Proč? Má totiž cejch „zrádce národa“. Této zrady se měl dopustit během cesty slavnostně vyzdobeným koňským povozem, který kočoval. Tento alegorický vůz, plně obsazený vlastenci směřoval do Čáslavi na národní slavnosti. Před jízdou se pan Pavlíček dopustil osudové chyby, když požil vzápětí po sobě dva pro libovolný organismus jen stěží přijatelné nápoje, konkrétně pivo a podmáslí. Při zpěvu vlasteneckého „Hej Slované“ naň přišla přetěžká chvíle – byl nucen povoz okamžitě zastavit a co nejrychleji, po čapkovsku řečeno, „tentononc“. Jako jediné dosažitelné místo jevil se staletý dub, kde se s organismem nezbytným způsobem vyrovnal, a vzápětí přiběhnuvší osazenstvo vozu uklidňoval slovy, že již je vše v pořádku. Načež předseda spolku pozvedl zrak, který spočinul na pamětní cedulce, hlásající, že pod tímto stromem nocoval Jan Žižka z Trocnova. Pan Pavlíček byl nemilosrdně označen za zrádce národa, což se s ním vleče celý další život. V závěru pan Pavlíček praví, „kdo ví, jak to tenkrát skutečně bylo“ a Hašek pečetí příslovím, že „každý Cikán chválí svou kobylu“.

Pana Miloše Zemana, tč. prezidenta České republiky, znám vlastně od roku 1989. Setkal jsem se s ním jen několikrát, a to vždy při oficiálních příležitostech, takže jsem nikdy neměl možnost si s ním popovídat. Byl jsem v oněch dobách značně aktivní, ale na opačné straně politického spektra, než té, kterou si Miloš Zeman později zvolil jako základnu své závratné, i když poněkud nespojité politické kariéry. S důsledky jeho činnosti jsem byl v určitých dobách konfrontován poměrně často, zejména pak v období tzv. „opoziční smlouvy“. Z toho, u čeho jsem byl, jednoznačně plyne, že Miloš Zeman je velmi inteligentní a sečtělou bytostí. S plnou zodpovědností říkám, že ze současné politické garnitury se mu na dohled neblíží téměř nikdo, maximálně tak Miroslav Kalousek. Do jisté doby se mi líbily jeho oblíbené bonmoty a svým způsobem jsem obdivoval jeho bezohlednost je používat, kdykoliv, tj. často, si někdo nedal pozor na jazyk. Co mi na něm vadí? Především to, že je-li upozorněn, že nyní tvrdí přesný opak toho, co tvrdil před pár dny, odpoví churchillovským, že „jen debil nemění svůj názor“. Občas prostě, jak tomu u nás na Hané říkáme,  „lže, jak kdež tiskne“, a za to jsme byli jako děti vždy trestáni. Dále taková ta neskutečná zarputilost v likvidaci těch, kteří mu v životě podle jeho názoru (většinou oprávněného) ublížili. Jako kdyby po indiánsku potřeboval „tančit na hrobech svých nepřátel“. Poslední dobou pak neuvěřitelná vulgarizace jeho veřejného projevu, to už prostě nemá zapotřebí a nevím, proč to dělá. Více voličů mu to nepřinese, spíš naopak. Vůbec působí čím dál tím více jako nějaký lenní pán, než jako, byť na základě škodlivého a nesmyslného rozhodnutí Parlamentu o přímé volbě hlavy státu, přesto demokraticky zvolený státník.

Jak souvisí Haškova povídka s prezidentem Milošem Zemanem? Velmi. To, co mě dostalo do tábora jeho odpůrců definitivně, je jeho neúcta, až pohrdání ústavou České republiky. Je to základní dokument, pečetěný tak mocnými procedurami, že ani přímo volený prezident si nesmí dovolit tyto procedury porušovat a v podstatě se nám občanům České republiky vysmívat. Jeho svévolné překrucování ústavních pravidel, jak se mu to právě hodí, (podobný zlozvyk měli v určité míře i jeho nepřímo zvolení předchůdci Václavové – aroganci Zemana se však zdaleka nepřiblížili), když při jeho v dobrém slova smyslu „sloní“ paměti si určitě vzpomíná na „ducha“ ústavy, je prostě nehorázností. Jako kdyby zkoušel, co všechno si může dovolit. Hašek si dělal legraci z národoveckého „fangličkaření“, které pro doživotní ostrakizaci člověka fundamentalisticky používá neskutečnou hloupost. V+W tomuto přeexponování idejí říkali nádherně „hovadnost“. Avšak vše má své meze. Zdá se, že chování nejvyšších ústavních činitelů k základnímu dokumentu státu překračuje jakékoliv meze, že oním staletým dubem je ústava sama, a že je to i ona, která je použita jako toaletní papír. Zde legrace končí a bonmoty ztrácejí na vtipnosti. Tady už se jedná o skutečnou zradu národa. Jsou země, demokratické země, kde je takovéto pohrdání základním dokumentem státu trestným činem. Doufejme, že se na tuto úroveň někdy dostane i Česká republika.

Otakar Vychodil, 4. května 2017


______________________________________________________________________________

RNDr. Otakar Vychodil – 1992 poslanec ČNR, po zániku Československé federativní republiky a přijetí ústavy České republiky 1993-1996 poslanec Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, místopředseda Zahraničního výboru Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR.