Demokracie, vánoce a démoni

Příliš často zaznívá: „Kde je ta demokracie?„, „Žádnou tady nemáme!“ atp. Snadná odpověď: „Ta demokracie musí být v nás„. Tím to ale končí, většina chce být vyléčena místo uzdravení se. Další otázka, napsat lidé nebo většina? Jsme my lidé ona většina, nebo jsou lidé, s jejich klady i chybami, oni zapomenutí vládnoucí elitou? Snad se to vyřeší po té, až se rozhodneme – my většina, že má smysl, aby ta demokracie byla i pro nás. Pod glosou Moc nemocných, níže uvedenou spolu s glosou obsahově příbuznou, se objevila otázka, následovala odpověď autora:

Otázka: Moc pěkný text. Kdybych si mohl objednat pokračování, prosil bych o úvahu na téma: Za jakých okolností se demokracie „formalizuje“, vyprazdňuje, lehá si na chodník? A co je potřeba dělat těch 364 dní v roce, aby se to změnilo? Mimochodem, osobně mám dojem, že tyto volby v tomto směru demokratům nepřinesly poučení žádné a ti druzí intenzivně pracují, protože příště chtějí vyhrát ještě víc…

Odpověď: Na té „road map“ pracuji už dost dlouho. Řešení možná mám, je masarykovsky pracné, ale mávnutím kouzelného proutku to nejde. Ta úvaha na téma degenerace demokracie v pouhé formální procesy, ve smyslu, kdy se tak děje, zda se jedná o záměr, či pouhou logiku vývoje, je naprosto logická, stejně jako úvaha, co s tím, což je zásadní – odpověď na otázku, co s těmi 364 dny v roce. Ano, bude zveřejněno. Řekl bych, že do Vánoc.

Demokracie je krásná věc. Tedy pokud je vlastností společnosti, neredukována pouze na rozhodovací procesy typu volby

Je třeba s Platónovým varovně vztyčeným prstem dodat, že právě tato formalizovaná „demokracie“ vedla v důsledku k bolševické revoluci před 100 lety v Rusku, k vítězství Hitlera před téměř 85 lety v Německu a k vítězství komunistů před téměř 70 lety v Československu.

Je velkým mementem tato jaksi sebevražedná vlastnost demokracie, redukované na formální procesy. Je to doslova stokoruna na chodníku, taková nabídka na zlatém podnosu lhářům, demagogům, lumpům a bytostem vůbec odporným, kteří oné většině, které je pro vládnutí potřeba, slíbí cokoliv.

Glosa 14. listopadu 2017 Moc nemocných http://publius.cz/glosy/moc-nemocnych/

Demokracie je stavem společnosti v tom nejúplnějším slova smyslu.

Vypadá to jako začarovaný kruh. Naštěstí pouze vypadá. Vládnoucí vrstva, v podobě jak ji známe u nás, je spíše nějakým degenerativním jevem, slepou uličkou, která do skutečně demokratické společnosti ve smyslu její základní definice nepatří. Jakápak vláda lidu? Pouhé využití „slabosti“ demokratických procesů, nic víc. 

V každém případě je tento vývoj v podstatě logický a možná i nevyhnutelný, leč určený k zániku. Je to taková stavba domu počínaje střechou. Sémě demokracie však již bylo zaseto…

Demokratická společnost musí vznikat celospolečensky jaksi od spoda. Je to nicméně proces dlouhodobý, jehož doba trvání záleží na celé radě vlivů, zejména pak na historické zkušenosti. Zde má česká společnost třeba vůči našim sousedům značnou výhodu v návaznosti na masarykovskou První republiku.

Glosa 10. září 2017 Tož máme tu demokracii, nebo ne? http://publius.cz/glosy/toz-mame-tu-demokracii-ne/

Demokracie je vláda zákonů, které ….

Demokracie je vláda zákonů, které jsou vytvářeny po dlouhém zvažování řádně zvolenými zástupci lidu, a poté jsou zveřejňovány tak, aby se s nimi každý člověk mohl seznámit.

Dalším vážným problémem našeho státu je pak skutečnost, že velkým porušovatelem zákonů je u nás sám stát, jakkoli má sám dohled nad jejich dodržováním v popisu práce.

Z článku John Lock II aneb kam to došlo http://www.znovu.cz/ex/lock2.htm

 

Demokracie je něco daleko širšího než politický režim

a není vyčerpána tím, jak vypadá parlament nebo schůze výkonného výboru té nebo oné strany. Demokracie je řád životní.

Tehdy nebylo lidí, kteří by šeptem nebo okázale špitli jen slovíčko pochyb o demokracii; každý byl demokratem od kosti; nebylo strany, která by už svým titulem nebyla demokratická, republikánská nebo aspoň lidová. Nebýt demokratem bylo by tehdy něčím strašně starorežimním, zaostalým a zatuchlým. Je až ku podivu, kam se poděly ty loňské sněhy. Dnes se bez rozpaků mluví o soumraku demokracie, o tom, že demokratický řád se neosvědčil; méně jasně se ovšem říká, co by mělo přijít na jeho místo. Není tu totiž aktuální politická možnost něčeho jiného než demokracie; proto není nutno se zastávat demokratického režimu, jako není nutno se přimlouvat za další trvání dvacátého století; prostě žijeme v něm a nemůžeme se v dohledné době odebrat do jiného.

Ta nechuť mnoha mladých radikálů k politické demokracii v sobě nese jedno aktuální nebezpečí: že z nich vyroste generace, která už nebude s to tu dnešní polovičatou demokracii naplnit lepším a bohatším životem. Naše demokracie přece není dosud hotova, ba ani se dosud nevžila. Vemte si průměrného občana a jeho vztah k státu, k vládě, k úřadům, k parlamentu; řekněte sami, máte-li před sebou psychologický typ lidovládce, který je si vědom, že o těch věcech spolurozhoduje, – nebo typ reptajícího, neochotného a podrážděného ovládaného? Vypadáme vcelku, jako bychom si vládli – nebo jako bychom skřípali zuby pod jhem jakéhosi cizího vládnutí a ouřadování? Tady nejde o to, máme-li určité příčiny skřípat zuby; jde o duševní habitus našeho občana, který se dosud nevžil do toho, že demokracie, vládnutí, pořádek a to všechno je kolektivní dílo, na kterém i on má svůj kousek účasti, odpovědnosti a případně spoluviny. Duševně žijeme ještě pořád ve stavu nevolnictví, ovládanosti, nesvobody.

Obracejte to, jak chcete: demokratičnost přesvědčená, demokracie jako program je optimismus, láska, srdečnost, důvěra, životní schopnost a čilost; je to činná důvěra, že i když věci nestojí dobře, dá se spolupracovat k lepšímu; je to radikální odvrat od nespokojené a otrávené indolence.

Jenže otřes té důvěry v demokracii se občas jeví i u intelektuálů levice….. mluví o státě, o byrokracii, o politických stranách jako o něčem, co je naprosto mimo ně, jako o moci skoro nepřátelské, která nemá být předělána, nýbrž poražena.

Demokratická kritika je posoudit věc – a zapřáhnout se do ní. Ta druhá kritika je víceméně jen povýšenost intelektuálů….. Přátelé, má-li mezi všemi politickými možnostmi některá charakter ideálu, to jest řádu trvalého a žádoucího, bude to asi demokracie. Ale je to právě ideál: něco, co dosud není a má být naplňováno – na tom místě, zítra, v budoucích generacích, do skonání světa.

Karel Čapek, O věcech obecných čili zóon politikon, 1924   http://karelcapek.blogspot.cz/2016/03/o-demokracii.html

Z glos na publius.cz a diskuzí pod nimi uspořádala Zdenka Wagnerová, 14.11.2017