Deklarace

Deklarace Občanské iniciativy  Zapomenutých

ze dne 7. dubna 2017

Předmluva

V Manifestu Zapomenutých ze dne 7. března 2017 jsme se rozhodli se rázně ohradit proti podle nás již všechny přijatelné meze překračující aroganci vládnoucích elit, které dlouhodobě a velmi dovedně zneužívají našeho velkorysého ústavního systému, který má, řečeno se starými mysliteli „mnoho plachet, ale žádné kotvy“ (J.B. Macualay) – je tedy více než pravděpodobné, že se roztříští o nejbližší skalisko na pobřeží, což se u nás děje častěji, než je zdrávo. Řečeno ústy Otce zakladatele ústavy USA Jamese Madisona „Kdyby lidé byli andělé, žádné vlády by nebylo zapotřebí. Kdyby lidem vládli andělé, nebylo by zapotřebí žádných vnějších ani vnitřních kontrol vlády“. Jenže lidé nejsou andělé. Právě proto, že zakladatelé USA si byli tohoto faktu silně vědomi, nepracovali při svých úvahách s nějakými nadpozemskými chimérami, ale s lidmi z masa a kostí a především s jejich ne zrovna dobrými vlastnostmi. Snad proto oslaví letošního roku Ústava Spojených států amerických obdivuhodných  230 let úspěšné existence a to, prosím, bez jediného zásahu! Stěžovat si na něco, naříkat si, to umí každý. My jsme se však rozhodli, že místo nadávání, slz a nářků nabídneme konkrétní řešení mizérie, v níž se náš nepříliš dávno znovuzrozený, i když ve skutečnosti starodávný stát, nachází. Není to řešení jednoduché, ale jednoduchá řešení neexistují. Tak tedy

 Ústava České republiky

ze dne 16. prosince 1992

…………..

 Preambule

My, občané České republiky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, v čase obnovy samostatného českého státu, věrni všem dobrým tradicím dávné státnosti zemí Koruny české i státnosti československé, odhodláni budovat, chránit a rozvíjet Českou republiku v duchu nedotknutelných hodnot lidské důstojnosti a svobody jako vlast rovnoprávných, svobodných občanů, kteří jsou si vědomi svých povinností vůči druhým a zodpovědnosti vůči celku, jako svobodný a demokratický stát, založený na úctě k lidským právům a na zásadách občanské společnosti, jako součást rodiny evropských a světových demokracií, odhodláni společně střežit a rozvíjet zděděné přírodní a kulturní, hmotné a duchovní bohatství, odhodláni řídit se všemi osvědčenými principy právního státu, prostřednictvím svých svobodně zvolených zástupců přijímáme tuto Ústavu České republiky

Kdo vlastně jsme? My Češi, kteří tvoříme výraznou většinu těchto občanů uváděných v Ústavě České republiky? Potomci Keltů, Germánů, Slovanů a dalších dávných obyvatel tohoto území, potomci Přemyslovců, Husitů, či obětí protireformace, řemeslníků, obchodníků, nebo českých sedláků, kteří se díky  reformám císaře Josefa II. stali svobodnými majiteli půdy, a mohli tak dopřát svým dětem vzdělání a stát se tak základem obrození moderního českého národa?  Určitě vším z jisté části, ale nejvíce je v nás zakotveno to plebejství, neurozený původ českých sedláků, řemeslníků a obchodníků 18. století. Jsme tedy národem podřízených „lokajů a služek“, jak nám říkali s opovržením v Rakousku? To rozhodně ne! Že nemáme své urozené, svoji šlechtu? Záleží snad na tom? Bývá nám to často vytýkáno, jako jakýsi nedostatek, jakási vina. Jaká pak vina?  Jaký nedostatek?  Co znamená v dnešní době urozený původ? Zkusme srovnat rozmařilého šlechtice období degenerujícího feudalismu s pracovitým a bohabojným sedlákem či zručným řemeslníkem! Zkusme pro změnu být na naše plebejství hrdí!

Smysl pro rovnost všech občanů před zákonem, opovržení k těm, kteří se nad ostatní vyvyšují kvůli majetku, svým funkcím, či příslušností k nějakému stavu, to je jedna z dominantních charakteristik našeho národa. Že u některých z nás ústí v obyčejnou závist, to ještě neznamená, že u národa jako celku převažuje. Opatrnost před cizími vlivy, daná dlouhodobou historickou zkušeností není žádnou xenofobií. Národ, který téměř tisíc let dokázal žít ve stabilním státním útvaru spolu s Němci a Židy určitě nepotřebuje být poučován o tom, co je to respekt k jiným národům. Rezervovanost vůči novotám a s ní související skepse je přirozenou vlastností selského stavu od nějž odvíjíme původ moderního českého národa především. Stejně jako schopnost, spíše nutnost, umět si se vším poradit, která ve stavu řemeslném, tedy rovněž neurozeném, dala vzniknout legendě o „zlatých českých rukou“. A v neposlední řadě pak úcta k lidem opravdu vzdělaným, hlavně těm skutečně moudrým, tedy k přirozeným autoritám.

Tímto neurozeným původem se lišíme nejen od našich sousedů, ale i od většiny národů evropských. Tam byla státní uspořádání vždy dílem stavu urozeného s tím, že současné státní formace, byť jsou nazývány republikami, jsou de facto pouze jakýmsi pokračováním států feudálních. Některé doposud mají ve svém čele jako hlavního představitele reprezentanta některého z dávných šlechtických rodů, a byť mají volený Parlament, nazývají se konstitučními monarchiemi. Na druhé straně, je však vůbec možné uvažovat o státním útvaru, který by přímo nenavazoval na dlouholetou strukturu feudální s tím, že je pouze “obohacen“ o prvky demokratické, republikánské? Moderní historie ukazuje, že to možné je. Dokonce je možné vhodnou strukturou a zavedením pečlivého systému kontrol jednotlivých částí státní moci, tedy mocí zákonodárné, výkonné a soudní, vytvořit státní útvar typu republika jak v případě menšího územního celku (meziválečné Československo) tak i v případě světové supervelmoci (Spojené státy americké). Ani jeden z těchto dvou zdánlivě nesouměřitelných útvarů neodvozuje své bezprostřední kořeny od uspořádání feudálního, naopak! Oba se od tohoto uspořádání důrazně a striktně odloučily.

Pokládáme za samozřejmé pravdy, že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni a jsou nadáni svým stvořitelem jistými nezcizitelnými právy, mezi něž patří právo na život, svobodu a budování osobního štěstí. Že k zajištění těchto práv se ustavují mezi lidmi vlády, odvozující svou oprávněnou moc ze souhlasu těch, jimž vládnou, že kdykoli počne být některá vláda těmto cílům na překážku, má lid právo ji změnit nebo zrušit a ustavit vládu novou, která by byla založena na takových zásadách a měla svou pravomoc upravenou takovým způsobem, jak uzná lid za vhodné pro zajištění své bezpečnosti a svého štěstí.

Takto se praví v Deklaraci nezávislosti Spojených států amerických. Velmi silně je v těchto větách zdůrazněna nejen nutnost ustavení vlády, ale i oprávnění její existence. Vláda  vždy odvozuje svoji moc „ze souhlasu těch“, jimž vládne, tedy lidí-občanů. Tito občané mají zároveň právo tuto vládu změnit či zrušit, kdykoliv „počne být na překážku cílům“, k nimž byla ustavena, a nahradit jí vládou novou, která „by byla ustavena na takových zásadách a měla svou pravomoc upravenou takovým způsobem, jak uzná lid za vhodné pro zajištění své bezpečnosti a svého štěstí“. Tyto pravomoci a další zásady nutné pro existenci státu jsou uváděny v souboru pravidel zvaném Ústava státu, která je zároveň základním zákonem státu. Tento základní zákon by měl být takové síly, že by  podle nás neměl být měněn v žádném případě. Může být pouze doplňován, a to za pokud možno co nejpřísnějších pravidel.

Stát Česká republika existuje a funguje na základě ústavy České republiky, kterou citujeme v úvodu. Je možné tuto ústavu prohlásit za základní zákon plně vyhovující? Podle nás to možné není. Tato ústava vznikala za dramatických okolností spojených s rozpadem Československa. Byla spíše reakcí na tuto historickou nutnost, než vyjádřením vůle občanů. Bez základního zákona stát existovat nemůže, byl tedy tehdejší Českou národní radou projednán a poté schválen návrh ústavy, který tuto základní roli splnil. Bylo možné na jeho základě vytvářet systém dalších zákonů, volit zástupce do zákonodárných sborů, obecních zastupitelstev, ustavit vládu na základě svobodných demokratických voleb, jmenovat soudce, atd. Základním problémem této, po několika změnách dodnes platné ústavy, je to, že se podle ní sice dá dobře vládnout, ale těch, komu se vládne, se na jejich názor nikdo neptal. Vzrůstající potíže během vládnutí na základě tohoto zákona bývají dávány za vinu spíše jednotlivcům, než systému vládnutí. Podle našeho názoru je současná neuspokojivá situace jak na politické scéně, tak především ve společnosti chybou v systému samotném, přesněji v jeho  základu, tedy v ústavě České republiky. Poté, co byla ústava rozšířena, naprosto proti zásadám své struktury, o přímou volbu prezidenta republiky, je podle našeho názoru již dokumentem prakticky nepoužitelným. Právě tento protisystémový zásah, který se na druhé straně setkal s velkou podporou české veřejnosti nás, spolu s celou řadou dalších úvah, z nichž některé  jsou ve zkratce citovány v úvodu,  vede k následujícím závěrům:

  • Respektujeme současnou ústavu České republiky a přestože podle našeho názoru potřebuje zásadní systémové změny, v žádném případě nechceme postupovat mimo rámec pravidel v ní definovaných.
  • Ústava České republiky byla vytvořena a poté  zákonodárným sborem (ČNR) demokraticky přijata v historicky dané situaci, která především z důvodu nedostatku  času neumožňovala důkladnou odbornou a celospolečenskou diskusi na téma tohoto základního zákona státu.
  • Společenské povědomí o tomto základním zákoně státu je tedy na naprosto nedostatečné úrovni.
  • Přestože je možné konstatovat, že jako nástroj k efektivnímu vládnutí se tato ústava osvědčila, její absence ve společenském povědomí dosáhla kritického bodu.
  • Faktická neúčast občanů, od jejichž vůle se dle článku 2 ústavy odvíjí veškerá státní moc, na řízení státu vede k společensky devastujícím a nebezpečným důsledkům, nevylučujícím možnost nástupu nedemokratických režimů.
  •  Nesouhlasíme s názorem, že systém řízení státu je dobrý, že chyby působí pouze jednotlivci, či úzké skupiny – kvalitní systém musí být schopen jim v těchto chybách efektivně zabránit, případně znemožnit nezpůsobilým jedincům zastávat funkce, které k těmto chybám mohou vést.
  • Jsme toho názoru, že významným zdrojem těchto chyb je v ústavě přímo definovaný stranický princip vládnutí, přesněji systém poměrného zastoupení pro volby do poslanecké sněmovny a obecních a krajských zastupitelstev ve vícemandátových obvodech.
  • Systém kandidátních listin, sestavovaných politickými stranami, občanovi odebírá možnost se vyjadřovat k jednotlivci, k jeho skutečnému zástupci v zastupitelských sborech – vše je na vůli příslušných „stranických sekretariátů“.
  • Je známo, že v původním návrhu ústavy z roku 1992 poměrný systém neexistoval – byl tam prosazen opozičními stranami, aby bylo možné získat dostatečný počet hlasů pro přijetí ústavy jako celku. Považujeme za skandální a nepřijatelné, aby tento, i když tehdy nutný, politický „obchod“ byl doposud prohlašován za téměř „svatou“ součást ústavního systému České republiky.

Naše řešení je následující :

  • Považujeme za nezbytný návrat k jednomandátovým volebním obvodům na všech úrovních s volbou jediného zastupitele v tomto obvodu – tedy i poslance Parlamentu s tím, že počet poslanců je definován počtem volebních obvodů, jejichž velikost je dána počtem obyvatel.
  • Přímá volba hlavy státu organicky do současného typu ústavy nepatří – vede k neustálým mocenským konfliktům. Její popularita mezi občany však ukazuje na to, že pro společnost je nejen přijatelná, je dokonce společností žádaná.
  • Vycházíme z toho, že přímo volený prezident má natolik silný mandát, že kterýkoliv jiný ústavní činitel s ním nemůže být měřitelný.
  • K silnému mandátu však patří i silná zodpovědnost a silné kompetence; za faktické řízení státu musí být tedy odpovědný především prezident, který na základě příslušných zákonů jmenuje „ministry“ své vlády a on jediný je za chod státu odpovědný. Neexistují tedy různá koaliční vyjednávání a politické „handly“ vydávané za demokratické procesy, neexistuje žádný kolektivní orgán typu současné vlády a samozřejmě ani ministerský předseda. Jinými slovy prosazujeme úplný prezidentský systém (podobný jako v USA).
  • Tato mohutná exekutivní moc prezidenta vyžaduje mohutnou kontrolu. Tuto kontrolu provádí Parlament, volený na základě většinového volebního systému.
  • Parlament je zákonodárným sborem, jen on může přijímat zákony, případně dodatky ústavy, hlasovat o rozpočtu, atd., a také o odvolání prezidenta z důvodů přesně v ústavě definovaných. Především však schvaluje personální obsazení prezidentova týmu – jednotlivých ministrů a také soudců Nejvyššího soudu, které rovněž navrhuje prezident.
  • Otázku počtu komor Parlamentu necháváme otevřenou. Existence Senátu jako druhé komory může být určitě užitečná v případě systému rovnováhy a vzájemné kontroly mocí, ale na úplně jiném principu než je tomu v současnosti. V úvahu přichází systém jednoho až dvou senátorů za jeden kraj (podobně jako v Německu) a se specifickým typem volebního období (třetina po dvou letech jak je tomu dnes – americký systém).
  • Volební období je důležitou položkou. Navrhujeme období 4 let pro prezidenta (maximálně dvakrát po sobě voleného), 6 let pro senátora (pokud bude existovat Senát) a 2 roky pro poslance. Tento americký systém se velmi osvědčil – 2 roky ve funkci nutí poslance k neustále aktivitě, ale především k čilému kontaktu s voliči jeho obvodu.
  • Moc soudní reprezentuje Nejvyšší soud, který plní i roli soudu ústavního. Počet jeho poboček a další jemu podřízené organizace definují podobně jako dnes zákony nižší úrovně než ústava.
  • Soudce Nejvyššího soudu je navrhován prezidentem a schválen Parlamentem s doživotní platností, pokud se nedopustí závažného trestného činu.

Tento výčet není, ani nemůže být kompletní, protože tím, že by se tak tvářil, by vyžadoval vlastně komplexní návrh ústavy, tedy práci fundovanou a z hlediska ústavního práva profesionální. Z našeho hlediska je však plně postačující k tomu,  aby předvedl sílu změny, kterou navrhujeme.  Ještě považujeme za nutné dodat, že jednoznačně preferujeme občanský přístup k politice před přístupem stranickým.  Politické strany jsou samozřejmou a jistě výhodnou součástí politického života, v námi navrhovaném systému však nijak, tím méně pak ústavně, preferovanou.

Tento návrh může být sebedokonalejší, nicméně bez představy o jeho realizaci zůstává pouhou teoretickou prací, jíž podobných jsou zcela jistě tisíce. Paradox, který vzniká tím, že vlastně žádáme po zákonodárných orgánech, aby de facto odhlasovaly jejich vlastní zánik, patří do dob revolučních, my však hodláme respektovat platnost ducha ústavy stávající. Proto navrhujeme několikastupňový proces, který by, dle našeho názoru, nebyl v rozporu se stávajícím ústavním pořádkem České republiky:

  1. O ústavních změnách je především nutné iniciovat rozsáhlou společenskou diskusi, a to  na všech úrovních – od  odborné až po laickou. Toto chtít po státních orgánech je nemyslitelné, představitelné je naopak to, že budou klást této diskusi všemožné překážky. Proto je nutné použít nestátních, občanských postupů – toto je jedním z hlavních cílů Občanské iniciativy Zapomenutých.
  2. Cílem této diskuse by měl být podnět k založení Konventu, tedy občanského ústavodárného shromáždění při dodržení dohodnutých pravidel, jehož výsledkem by byl návrh nové Ústavy České republiky. Založení takovéto organizace je v souladu jak s ústavou České republiky, tak s Občanským zákoníkem.
  3. Součástí Konventu by měl být i petiční výbor, jehož úkolem by bylo zjistit počet občanů podporujících přímé hlasování – tedy referendum o nové Ústavě České republiky.
  4. Další kroky souvisí s tím, v jaké formě bude schválen ústavní zákon o obecném referendu, který je významnou součástí programového prohlášení současné vlády.

Závěrem konstatujeme, že tato iniciativa je projevem občanské nespokojenosti se stávajícím vývojem České republiky, kdy se pomyslné „nůžky“ mezi vládnoucími a těmi, kterým vládnou, rozevřely do neúnosných mezí. Námi navrhované principy určitě znamenají značný posun v možnosti vlivu občana na řízení jeho obce v obecném slova smyslu, tedy především jeho státu. Přímá volba jak prezidenta, tedy toho, kdo je zodpovědný za vše, co se děje v rámci správy státu jako celku, tak i poslance – jednoho konkrétního spoluobčana, kterého mohu poznat osobně, který zodpovídá nejen za svůj volební obvod, za kvalitní občanům prospívající zákonodárný proces, ale také za kontrolu všech exekutivních úřadů prezidentem počínaje – je určitě na zdejší poměry převratnou novinkou. Pokud se všechno podaří tak, jak má, a my jsme přesvědčeni o tom, že se nám to spolu podařit musí, může to znamenat velký posun v chápání našeho státu námi samotnými, a to jako něčeho, co nám skutečně patří a kde vládneme my občané,  ne,  že  nám vládnou nějací „oni“. Nikdy nezapomínejme na to, že i prezident je pouze náš spoluobčan. Je jen první mezi rovnými.

Otakar Vychodil              Zdenka Wagnerová              Pavel Ryšavý             Tomáš Svoboda
autor Deklarace                     koordinátor                         mluvčí                        mluvčí